Bez ozvěny
Tak dole, ano, snad až u kořenů,
tak sevřen, že se jádra dotýkám,
tak sám, až sebe sama zapomenu,
tak vzdálen ode všech, že vidím k vám,
duchové světla v nejtemnější hloubi
nad hladem, zimou, nad nocí i dnem,
nad úzkostmi a časem-neklidem.
Mí sadaři! Jak bolestnými rouby
naděje bez ustání,
nahá a přísná, bičující, vhání
do stromu bez plodu
mízu všech zašlých i budoucích jar!
Dík, Bože můj, dík za tvou svobodu,
jež v srdci jásá, i když ústy sténá!
Dík za ramena křížem obtížená!
Všechno je dar.
Napsal Václav Renč
(Vrstvení achátu)
uzasne, presne tak nejak se ted citim....
Když si básen člověk jen přečte,nic moc nepochopí-je mu cizí.Je třeba ji předčítat nahlas,zaposlouchat se do svých slov,do těch procítěných veršů a nechat to v sobě působit.Potom pocítíme to,co chce básník zdělit,pochopíme jeho srdce.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.